Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přednášky 1. - 5.

7. 5. 2011

 

Kořeny historického vývoje psychologie jako vědy
 
"Psychologie má dlouhou minulost, ale krátké dějiny", řekl Hermann Ebbinghaus.
 
Slovo psychologie pochází z řečtiny ze slov psychéPsychologie má interdisciplinární povahu - úzce se stýká jak s přírodními (antropologie, biologie), tak se společenskými vědami (filosofie, etnografie, sociologie atd.). = duše a logos = věda, rozum. Toto slovo poprvé použil Christian Wolff. Je to přírodně společenská věda, která se zabývá duševními jevy a snaží se porozumět chování, jednání a prožívání lidí, předvídat a formulovat je. Původně byla součástí filozofie a až ve 2. pol. 19. st. se od ní začala vyčleňovat. Jako samostatná věda mohla vzniknout pouze tehdy, až když měla určen předmět svého zkoumání.
Periodizace dějin psychologie
 
1.                  Předvědecké období - ¨nauka o duši¨, názory o duši se vyvíjejí v rámci náboženství (nejprve primitivní náboženství, poté velké náboženské směry – Buddhismus, Hinduismus,…)
2.                   Vědecké období - ¨nauka bez duše (už nejde o duši, ale jak funguje mozek)¨, psychologie vznikla jako samostatná věda (1879). Má svou vlastní laboratoř, začala provádět vlastní experimenty a jako 1. se v laboratoři zkoumalo chování člověka
Starověk
 
Kořeny psychologie, v nejširším smyslu slova, jsou staré jako lidstvo samo. Biologicky jsme druh společenský, tedy žijící a přežívající pouze ve společnosti druhých.
Po dlouhé desítky tisíc let se upevňovalo chování, které bylo pro zachování a vývoj druhu optimální, a které umožňovalo přežít nejen fyzicky nejsilnějším, ale i těm, kteří se nejlépe naučili postihovat změny v přírodním i společenském prostředí a uměli na ně správně a rychle reagovat.
S rozvojem cítění a myšlení, o sobě i ostatních, začal pradávný člověk přemýšlet i o svém duševním životě, o principech života a jeho zániku. Vytvořil si představu osobní duše, neviditelné podoby, která tělo oživuje, ale může je i opouštět, rychle se pohybuje z místa na místo, zjevuje se ve snech a může proniknout i do těl jiných lidí, zvířat či dokonce věcí. Na tyto představy pak navazuje antické pojetí duše=psýché.
Ve 4-3. tisíciletí př. n. l. se psychologie začala vyvíjet v Egyptě, Mezopotámii, Indii a Číně jako součást náboženství. Později ve starém Řecku a Římě v rámci filozofie.
Psychologické názory v Egyptě
 
Už ve starověkém Egyptě se zabývali tím, co je to duše. Názory na duševní život člověka vznikaly v rámci tehdejšího náboženství a dochovaly se na textech v pyramidách, chrámech nebo na svitcích papyru… Nejstarší dochovaná kniha je Kniha mrtvých, ve které je nejstarší psychologické pojednání - text „Rozhovor životem unaveného se svou duší“ (jde o rozhovor vzdělaného Egypťana se svým nevědomím).
Egypťané pokládali za centrum duševního života srdce. Proto srdce Bohové při posledním soudu vážili. Když bylo těžké, znamenalo to, že je obtěžkáno hříchy. Podle nich bylo oduševnělé celé tělo, hlavně kosti a krev, proto se nesměla používat krev zvířat. Egypťané zdůrazňovali duši nad tělem – proto nesmrtelnost duše, která neumírá s tělem, ale žije dál (proto velká pozornost a příprava na posmrtný život). Řídili se dvěma duchovními principy – KA a BA. Egypťané uznávali sílu KA = životní, tvořivá síla božského původu – na základě ní všechno vzniká, a sílu BA = duše faraóna, která ztělesňuje duši celého národa.
Kolem roku 2100 p. n. l. objevili „individuální duši“, kterou má každý, a začali jí také říkat BA. Takže faraon už neměl tak výsostné postavení. Duše představovala něco netělesného. Měla i svůj vlastní hieroglyf – ptáka s hvězdou. Po smrti těla se nesmrtelná duše převtěluje do jiných živých bytostí, protože musí projít všemi druhy vodních, pozemských a vzdušných bytostí, aby mohla znovu vstoupit do těla člověka. Někdy duše zůstane upoutaná k tělu a bude žít v říši mrtvých jako zářící duch - ACH (proto se do hrobů dávaly věci, potraviny).
Psychologické názory Staré Indie
 
Nejstarší dochované prameny jsou védy, z roku 1200 př. n. l. Názory vznikaly v rámci náboženství – Buddhismus a Hinduismus. Celé náboženství se zabývalo duší a duševním životem člověka. Náboženství učí člověka prostřednictvím jógy, jak překonat svou přirozenost, tzn. jak se odpoutat od psychických sil a dostat se k nadpřirozeným stavům a schopnostem.
Řídili se dvěma duchovní principy - ASU – ÁTMAN – což je obdoba egyptského BA, a znamená to osobní psychika člověka a MANAS – BRAHMAN – což je obdoba egyptského KA, a je to světová psychika.
Indům jde v životě o vnitřní zření. Chtějí dokonale porozumět svému tělu, dostat se až do nadvědomí člověka (výš, než obyčejní lidé) a to prostřednictvím jógy, meditace, dýchání a koncentrace mysli. Chtějí osvobodit duši z pout pozemského života, tomu se říká buddhistická sekvence, a ta říká, že lidský život je utrpení a člověk by se měl snažit překonat tento svět a dosáhnout klidné mysli = nirvány. Pokud se do ní dostane, bude zažívat stav osvícení (= stav bodhi). A věří, že se poté dostanou k vyššímu poznání a zároveň k vyššímu mravnímu životu (dál než obyčejní smrtelníci).
Indové (buddhisté) tvrdí, že svět, který vnímáme, přijímáme myšlením, a proto je třeba dostat se do nadvědomí (duše někam výše – vyšší poznání), aby se duše nenechala omezovat naší zkušeností.
Psychologické názory antického Řecka
 
Antická řecká filozofie, je pokládána za základ naší současné západní kultury. Filozofové té doby uvažují o obecných principech přírody, okolního světa i života. Úryvky z jejich děl bývají citovány jako počátky většiny současných vědních oborů nejen filozofie, ale i matematiky, fyziky, medicíny či psychologie.
 
Homér používal pojem duše = psýché. Duši chápal jako reálnou bytost. Podle Homéra je to „druhé Já člověka“ a je podle něj nesmrtelná. V jeho době byl pěstován kult mrtvých a asi nejvíce byl oslavován kult boha Dionýsa (boha plodnosti). Cílem bylo dosáhnout vzrušení účastníků, přivést je až k extázi a pozvednout tak jejich duši z pozemského života někam k bohům (opíjení, tanec, orgie). Tím měl být vyvolán pocit, že duše sotva co opustí tělo je povolána k božskému životu. Ráno po probuzení pocítili zklamání a to jim bylo vysvětlováno tak, že tělo se vrátilo na zem a že je vězením duše.
Některé řecké kmeny oplakávaly narození dítěte, ale s radostí pohřbívaly mrtvé – smrt člověka zbavila strastí, smrt člověka přivede k vyššímu stupni života. V Thrákii vzniklo okultní učení – orfismus=učení o blaženosti na onom světě (Orfeus a Euridika) – mystéria ujišťovala lidi, že je třeba duši osvobodit z těla. Představovali si, že když duše opustí tělo, očistí se v podsvětí a znovu se vtěluje do jiné bytosti („koloběh znovuzrození“).
Pythagoras navázal na učení orfismu a založil svou filozofickou školu. Ta se mimo jiné zabývala psychologií. Žáci museli dodržovat přísná pravidla dušení hygieny, přísnou životosprávu a meditovat. Díky tomu se jeho žáci mohli věnovat nazírání svých vnitřních psychických stavů. Zdůrazňoval význam hudby pro udržení duševní harmonie. Duše je podle něj nesmrtelná a nehmotná a lidský život je o tom, aby se duše vymanila z okovů těla. Toto učení předával jen nejužšímu okruhu svých žáků.
Racionalistické pojetí duše= snaha duši racionálně (rozumově) vysvětlit
 
Filosof Démokritos tvrdí, že: „Veškeré duševní dění člověka je způsobeno mechanickým pohybem atomů, které se liší svým tvarem, velikostí a polohou“. Patřil mezi atomisty, kteří věří, že vše na světě je složeno z atomů, a duše je podle něj tvořena nejmenšími, kulatými a hladkými atomy. Duševní atomy se vyznačují velkou pohyblivostí a tak strhávají do pohybu celé tělo. Po smrti se pak duše, která je také hmotná, spolu s tělem rozpadne na jednotlivé atomy a společně zaniknou. Podle Démokrita jsou dvě formy poznání - 1. poznání smyslové – smysly nás mohou klamat („temné poznání“), 2. poznání rozumové – spojeno s myšlením člověka a začíná tam, kde končí smyslové poznání (tím dojdeme až k atomům). Snaží se lidem ukázat, jak mají žít. Říká, že nejvyšší hodnotou lidského života je dosáhnout blaženosti a té dosáhneme, když budeme žít přiměřeně, skromně a v klidu.
Parmenidés uvažuje o vztahu poznání a bytí. A dospěl k tomu, že poznání a bytí je totéž, není možné je od sebe oddělit.
Protágoras tvrdil, že objektivní pravda není možná, je relativní (pro někoho je poznatek pravdivý, pro někoho nepravdivý).
 
Na hlubším poznání člověka se v antice podíleli i lékaři. Medicína se v Řecku vyvinula ve vážený stav, dědičně spjatý s rodem. Lékařské znalosti empiricky získané se předávaly z otce na syna. Vznikala místa, kde se soustřeďovala výuka medicíny a dosahovala pozoruhodné úrovně.
 
Alkmaiónbyl jeden z prvních řeckých lékařů. Svými pitvami objevil nervový systém a spojil činnost nervového systému s duší. Také prohlásil, že sídlem duše je mozek.
V obecném povědomí je dodnes nejproslulejší řecký lékař, Hippokrates, který byl do medicíny zasvěcen svým otcem. Hippokrates se stal autorem části lékařských spisů, které jako celek nesou jeho jméno, i když některé části spisů jako např. “O starší medicíně”, zachycují dřívější lékařské zkušenosti, představují velký kulturní dokument. Hippokrates i jeho předchůdce Alkmaion objevili funkce nervového systému a vztahů poranění mozku a poruch duševních funkcí. Jeho spisy obsahují i první ucelenou teorii čtyř temperamentových typů člověka. Typologie je rozdělená podle poměru tělních tekutin v těle (krev, žluč, černá žluč, sliz) – flegmatik (projevuje se klidností, nevýraznými reakcemi, někdy působí dojmem, že je mu vše jedno), sangvinik (lidé nestálí, živí, často střídají city i emoce), melancholik (člověk sklíčený, který těžko prožívá jakékoliv nesnáze), cholerik (výbušnost, vztek, těžko se ovládá, prožívá náhlé a silné emocionální reakce). Hippokrates popsal i řadu duševních chorob – depresi, hysterii a zabýval se také spánkem a sny.
O několik set let později, poslední slavný řecký lékař a filozof Galénos, zpracoval konečný starověký názor na člověka, v ucelenou soustavu, která byla lékařskou autoritou po celý středověk a ustoupila až pod tlakem nových objevů fyziologie. Rozlišuje např. na základě empirie mozek jako orgán duše, do kterého vedou senzitivní nervy a vycházejí motorické nervy, které jsou prostředníkem volních pohybů, což odpovídá poznatkům moderní fyziologie. Řecké vědě byla blízká myšlenka, o zvláštním významu rovnováhy, správného poměru jednotlivých kvalit v organismu, zvláště při výkladu nemocí, protože jen rovnováha znamená zdraví.
Také rozpracoval učení hippokratovské školy o temperamentu, což značí správný poměr jednotlivých materiálních složek v těle (duševní jevy, vlastnosti, poruchy a zvláštnosti). Ke čtyřem původním živlům přiřadil čtyři tělesné šťávy, které mají podobné vlastnosti:
–    Oheň -  Žlutá žluč – je teplá a suchá, převažuje-li,  jde o cholerika
–    Země - Černá žluč - suchá a studená, převažuje-li, jde o melancholika
–    Voda - Hlen - studený a vlhký, převažuje-li, jde o flegmatika
–    Vzduch - Krev - vlhká a teplá, převažuje-li, jde sangvinika
Dále rozvíjel učení o „životním duchu“ člověka. Tvrdil, že každý člověk má v sobě obsaženo pneuma vitální – souvisí s fyziologií organismu (jak jsme zdraví, nemocní…) a pneuma psychické – to souvisí s duševním životem člověka. Duše zlá = je duše nemocná.
Filozofové 5. století p. n. l.
 
                Mezi další filozofy, zabývající se duší, patří Hérakleitos z Efesu, který uznává duši a tvrdí, že duše je prazáklad světa a po smrti těla se vrací ke svému prazákladu. Duše je podle něj spojena s božským rozumem a také s tělem (s vnějším světem), a to prostřednictvím dýchání a smyslových orgánů.
Empedoklés uznává existenci duše a tvrdí, že je božské povahy (pochází od Boha) –„duše je oděna látkou těla“. Veškeré dění v přírodě, podle něj, ovládají dva principy – princip lásky a nenávisti. Myšlení spojoval s krví.
                Epikúros, který je zakladatelem Epikureismu, uznává duši a navazuje na Démokrita, který tvrdí, že je duše složena z atomů. Ale centrum duše přesunul z mozku do hrudi. Duše je nositelkou cítění. Po smrti těla duše umírá a s tělem zaniká.
                Zénon z Kitia, zakladatel Stoicismu, tvrdí, že existuje něco jako světová duše = pneuma – a z ní vznikají všechny duše individuální – díky tomu člověk ví, jak má správně žít, že musí žít v souladu s přírodou, s řádem světa. Lidé by měli žít se stoickým klidem – zachovávat si klidný přístup a chladnou mysl. Věřil, že je člověku osud předurčen – „co se má stát, ať se stane“, a člověk se nemá osudu bránit.
                Sokratés svou filozofii zaměřuje na člověka pod heslem: „Poznej sám sebe“. Člověk nemorální je člověk nerozumný – je přesvědčen o tom, že ctnostem se člověk může naučit. Největší ctností je podle něj skromnost. Dále tvrdí, že každý člověk má v sobě vnitřní hlas = daimonion – takový hlas, který člověka varuje před zlými činy, před tím, co by neměl dělat (svědomí). Je přesvědčen, že když člověk ví, co je správné, pak je nemožné, aby to nečinil – proto je nutné neustále prohlubovat své vědění. Sokratovo životní krédo: „Vím, že nic nevím.“ (Delfská věštírna jej totiž prohlásila za nejmoudřejšího v Řecku, nevěřil tomu, chodil a ptal se vojáků, panovníků, proč jsou vojáky, proč panovníky, a zjistil, že oni vlastně nevědí co je to odvaha nebo moudrost. Tak zjistil, že je skutečně nejmoudřejší, protože ví, že jeden člověk nemůže vědět vše, a protože chce znát stále nové věci.)
Další významný filosof Platón, žák Sokrata, založil svou filozofickou školu a nazval ji Akademie. Zabývá se pojmem lidská duše – prý má původ ve světě idejí, a je nesmrtelná a nehmotná. Svět dělí na dva: svět IDEJÍ – dobrý, dokonalý a svět POZEMSKÝ – ten je podle něj pouhým odrazem. A právě duše pochází z onoho lepšího světa, ze světa idejí. Duše, která vzniká ve světě idejí, se při vrození vtěluje a spojuje s tělem. Tělo je vězením pro duši, protože tělo k sobě duši poutá pudy a smysly. Pudy a smysly duši spojují s něčím hmotným a to je překážkou skutečného poznání. Filozofové by se měli co nejvíce oprostit od toho tělesného. Duše je důležitá, protože tělo člověka je pasivní, a duše jej oživuje, propůjčuje mu život. Lidská duše má 3 složky - 1. složka rozumová – nejvyšší, sídlí v hlavě, 2. složka žádostivá – sídlí v břiše a 3. složka, vznětlivá – sídlí v srdci. Záleží na poměru složek v duši – vytváří typ člověka. Duše je nesmrtelná, pomíjivé je tělo. Duše se musí zase vtělit – věčné převtělování.

Platónův žák a učitel Alexandra Makedonského, Aristoteles, je považován za zakladatele psychologie a to díky prvnímu spisu o duševním životě: “O duši“, který je považován za nejdůležitější jeho spis a nejdůležitější spis starověkého Řecka. V tomto spise se zabývá otázkami co je předmětem vědy o duši,  jaké prostředky nebo metody lze použít k poznání duše. Duši vykládá biologicky, duše je podle něj nositelkou biologických funkcí člověka a sídlí v srdci. Duše oživuje tělo a zároveň působí jako účel (směřuje člověka k nějakému cíli, účelu) – duše = entelechie těla (entelechie = účel). Zabýval se částmi duše – 3 složky – 1. duše vegetativní – duše, kterou mají rostliny, 2. duše senzitivní (smyslová) a 3. duše rozumová – je specificky lidská duše, ta už je schopna i poznání sama sebe. Člověk má v sobě obsaženy všechny tři. Duše rozumová, je jediná nesmrtelná. Vytvořil i charaktelogii – zabývá se charakterem. Na základě charakterů, které Aristoteles popsal, jeho žáci potom vytvořili 3O povahových typů. City člověka spojují s tělem a vyznačují se buď libostí, nebo nelibostí. Zabývá se i vůlí člověka – spojuje ji s rozhodováním, volbou člověka – tím pádem se na té vůli nutně podílí rozum. Upozorňuje na rozpor mezi pudy a vůlí, že často člověk jedná proti tomu co mu říká rozum